Znovuobnovení SMASHING PUMPKINS tedy zahájili své evropské turné v Praze. Událost, která nenechala chladným žádného z příznivců alternativního rocku minulé dekády. A že má tato kapela, sdružená kolem kontroverzního šéfa Billyho Corgana, svým fanouškům po mnoha letech mlčení a nepříliš dobře přijaté desce „Zeitgeist“ z loňského roku co dokazovat, nemusím ani připomínat. Návštěvníky koncertu jsem si tedy už od samotného začátku rozdělil do několika skupin – na srdcaře co s nadšením přijímají od kapely, vše co jim předhodí, kteří si prostě přišli koncert užít, na nostalgiky, kteří tu jsou kvůli vzpomínkám na jejich zlatou éru a novější kapitolu příliš neznají, a pak na nevěřící Tomáše, kteří sice mají kapelu rádi, ale přišli se jen utvrdit, že už to bez dvojice Iha/D´Arcy prostě není ono. Osobně nepatřím ani k jedné ze tří skupin, protože nějak zvlášť velkým fanouškem Billyho Corgana jsem nikdy nebyl, takže má návštěva byla tak trochu ze zvědavosti. Stál jsem tam tedy stran jakéhokoliv očekávání a zvýšené emoční hladiny.

Úvod koncertu obstarali domácí TATA BOJS, které už nějaký ten pátek nazývám kapelou bez výrazné pódiové osobnosti, neboť post-frontmana byl u nich od nepaměti přenechán vzduchu. TATA BOJS vědomi si své pozice předskokanů, kterou sami vtipně okomentovali coby nutné zlo velkých akcí, odehráli sympaticky stručný set, opírající se zejména o některé z jejich největších šlágrů. Ucházející zvuk už od úvodní a zřejmě jejich nejdivočejší písně „Toreádorská otázka“ přispěl k dobrému dojmu z vystoupení, ve kterém nebyla nouze o Mardošovy taneční kreace, ani texty plné slovních hříček, řídících se poetikou trapnosti, na kterou mají prostě hanspaulští patent. Příklad za všechny - když na pódiu poskakující třicátníci volali ve skladbě „Skovka“ infantilní slogan „KLUCI-KDE-STE?“, člověk si na chvíli přišel jako v dětských knížkách o Neználkovi. Samozřejmě nechyběli ani nejznámější hitovky jako „Attention Aux Hommes!“ či „Pěšáci“, které jinak poměrně vlažné publikum přijalo asi nejhlasitěji. Po zhruba pětatřiceti minutách však TATA BOJS v tichosti pódium opouštějí za stavu, kdy svým výkonem neurazili, ani nenadchli. Mezitím návštěvníci akce zaplnili celou plochu pražské sportovní haly a zhruba polovinu míst na sezení.

Asi po půl hodinové pauze se konečně na pódium objevili SMASHING PUMPKINS, kteří svůj set zahájili pomalejším songem „Porcellina Of The Vast Oceans“, což podle mne nebyl příliš šťastný tah, ale postupem doby jsem jej pochopil jako zřejmě nutnou věc, protože koncert se nakonec stal dvě a půl hodiny trvajícím maratónem písní z celé jejich kariéry. Zpočátku tedy kapela působila trochu unaveně nebo jaksi nerozehřátě, ale po chvíli se všichni dostali do tempa a jejich výkon s každou skladbou rostl. Oba noví členové Ginger Reyes i Jeff Schroeder nedosahují sice vizuálního charismatu svých předchůdců, což je zejména u živých představení trochu na škodu, ale jinak musím říct, že svou pozici dělníků vzadu zvládli na výbornou. Dokonce si myslím, že nový kytarista zručností Jamese Ihu hodně převyšuje. Jen je škoda trochu statického pojetí, kterým se Jeff Schroeder prezentuje. To platí i o Ginger Reyes. Prvním vrcholem byla fanoušky oslavovaná skladba „Tonight, tonight“ podporovaná orchestrací z vysoko nad pódiem postavených kláves. Billy Corgan působil velmi jistě a uvolněně a i v jediné krizové chvilce, kdy mu v polovině „Perfect“ vypadl text, zachoval nadhled. Na tuto situaci totiž zareagoval vtipnou otázkou na bubeníka Jimmy Chamberlina – „jak že to tam je dál?“ a úsměvem nad nouzovým dojezdem sloky „…nanananana“.

Zvuk koncertu se pohyboval někde mezi většinou čistým a u tvrdších skladeb vcelku přeřvaným. Kapela střídala skladby ze všech částí své dráhy včetně těch z nového alba „Zeitgeist“ (2007), o kterých není možné říct, že by dosahovaly kvalit jejich známých, léty ověřených písní. Naštěstí ten večer nepřevládaly. Dokonce není ani možné říct, zda ten večer převládaly vyklidněné balady jako „Lily (My One And Only)“ nebo naopak zbustrované výplachy typu „The Everlasting Gaze“ a „Bullet With Butterfly Wings“. V těch se bylo možné utvrdit, že bubeník Jimmy Chamberlin je opravdu neprůstřelná mlátička k pohledání. Celý koncert byl svou strukturou a gradací rozložen tak nějak rovnoměrně a není se čemu divit - u tak dlouhého večera, je prostě jistá dramaturgická příprava nutná. Ze známějších věcí nesměly chybět „1979“, „Today“, „Stand Inside Your Love“ a „Try, Try, Try“. V přídavku pak došlo na psychedelii v „United States“, ale i na jakési desetiminutové medley, ve kterém jsem k vlastnímu překvapení rozpoznal část „Easy Livin´“ od britských dinosaurů URIAH HEEP. Koncert tedy hodnotím celkově jako velmi solidní, takže nechápu nářky a frfňání těch, kteří nad dobře koncertující kapelou díky slabšímu poslednímu albu zlomili hůl. A navíc Billy Corgan už vůbec nepůsobí nepříjemně. Já se bavil dobře.

Fotografie: ilustračné